Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skalní fanoušek SODOM (tedy takový, který třeba na první dobrou pozná, že úvodní instrumentálka „Blind Superstition“ účinkovala už kdysi dávno coby intro na živém albu „Mortal Way Of Life“ z roku 1988) se jistě musí rozplývat už jen z té skutečnosti, že jeho miláčci vydávají po čtyřleté odmlce šestnácté studiové album. Navíc v pozměněné sestavě, v níž počet kytaristů narostl atypicky na dva a jedním z nich se stal i ztracený syn Frank Blackfire, jenž se mimo jiné podílel i na svatém grálu celé diskografie kapely, a sice památném albu „Agent Orange“ (1989).
Přístup ostatních příznivců, náhodných kolemjdoucích nebo třeba jen těch, kteří kapelu respektují jako jednoho z představitelů zásadní německé thrashové scény (někdy nazývané také jako „velká teutonická čtyřka“), jistě nebude tak horlivý, byť určité specifikum okamžiku, kdy poprvé zmáčknou přehrávací tlačítko „Genesis XIX“, zřejmě ani oni nepopřou. A jací jsou SODOM osmatřicet let po svém založení v onom výjimečném roce 2020, kdy svět ochromila pandemie čínského viru a nic už nebylo jako dřív? Hodnocení, které bude následovat, samozřejmě odvisí i od toho, do které ze dvou výše naznačených kategorií se ten který posluchač počítá, nicméně jejich společný základ je jasný: tento způsob angelripperovského thrashe si nějaký ten větší či menší respekt zaslouží vždy.
Pasujíce se mezi ty, kteří oceňují historickou hodnotu SODOM a čas od času si k ní s radostí něco přihodí, narážím tím na zjevný fakt, že čerstvá, téměř hodinová porce muziky přináší, to, co se dá v tomto případě jistojistě očekávat, a sice solidní thrash metal, co jede občas na plné obrátky a občas mu nicméně prokluzují kolečka. Nic jiného jsem ostatně pod dojmem několika posledních studiových alb gelsenkirchenských legend (z nichž mi zdaleka nejlepší přijde sedm let staré „Epitome Of Torture“) ani nečekal.
Okamžiků, kvůli kterým se bude možné k albu vracet, a tedy navyšujícím jeho thrashový potenciál nad úroveň „ohraná písnička“, je na „Genesis XIX“ několik, a jsou samozřejmě přesně tím důvodem, proč k albu jako k celku chovat výše naznačený respekt. Přesněji řečeno tím mám na mysli parádní otvírák „Sodom & Gomorrah“, neomylně definující podstatu kapely a její schopnost nechat thrash metal volně dýchat i v roce 2020, skutečně mrazivě fungující riffový monolit „Nicht Mehr Mein Land“, v němž si to šéf Angelripper po svém vyřizuje se současným Německem, spolehlivě strhující kvapík „Glock´n´Roll“ a na ortodoxně ošklivé (a proto tolik vzrušující) thrashové vlně se vezoucí dlouhatánská poklona kapitánu Achabovi „The Harpooner“. Ve zbytku už je to pak standardní selanka, v níž se občas ještě mihne ozvěna toho lepšího („Waldo & Pigpen“, „Indoctrination“, „Friendly Fire“), ale jinak má opravdu nejblíže mírnému, ke spokojenosti ukolébanému přehazování vaty.
Skalní fanoušek SODOM to jistě bude vidět ještě daleko růžověji, ale to už je osud (nebo prokletí, dosaďte si sami) skalních fanoušků. Na již zmíněném faktu, že „Genesis XIX“ je solidní thrashmetalové album, které přesně odpovídá letitým zkušenostem jeho autorů a zároveň si neklade žádné nereálné cíle, to nicméně nezmění zhola nic, což je vlastně pro album samotné ta nejlepší možná vizitka.
1. Blind Superstition
2. Sodom & Gomorrah
3. Euthanasia
4. Genesis XIX
5. Nicht mehr mein Land
6. Glock 'n' Roll
7. The Harpooneer
8. Dehumanized 03:53
9. Occult Perpetrator
10. Waldo & Pigpen
11. Indoctrination
12. Friendly Fire
Diskografie
Genesis XIX (2020) Decision Day (2016) Epitome Of Torture (2013) 30 Years Sodomized (Best Of) (2012) In War And Pieces (2010) Sodom (2006) One Night In Bangkok (2003) M - 16 (2001) Code Red (1999) ´Til Death Do Us Unite (1997) Ten Black Years - Best Of Sodom (1996) Masquerade In Blood (1995) Marooned Live (1994) Get What You Deserve (1994) Tapping The Vein (1992) Better Off Dead (1990) Agent Orange (1989) Mortal Way Of Life (1988) Persecution Mania (1987) Expurse Of Sodomy (EP) (1987) Obsessed By Cruelty (1986) In The Sign Of The Evil (EP) (1985)
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.